Není žádná cesta, já jsem ta cesta

Často slýchávám pohádky o budování a neustálém růstu osobnosti. Když si odmyslím tu omáčku okolo, vždy je to jen o přání něčeho dosáhnout. Ušlechtilé myšlenky nebo neušlechtilé, stále je to přání to mít jinak, než jak to mám, tedy nepřijetí přítomného okamžiku. Musím na sobě pracovat, musím ještě ujít kus cesty, musím přečíst ještě hodně knih, nasbírat mnoho zkušeností, vykonat mnoho dobrých skutků, meditovat, konstelovat, ale hlavně - musím to vyřešit. Výsledkem je pouze kontiuální nespokojenost s přítomností. Jednoho dne je třeba si připustit, že to nemá řešení a přijmout přítomnost, jaká je. Nedegradovat ji, ale ani si ji neidealizovat. Přijmout takovost všech jevů, tedy přirozenost.

Není žádná cesta, já jsem ta cesta. Už jsem tím, kým jsem a vždy jsem byl, není kam jít. Kamkoliv se vydám hledat sebe, vzdaluji se sám sobě. Nejsou žádné stupně, pomyslné schody, po kterých bych mohl stoupat ke konečnému poznání sebe sama. Jde spíš o prohlédnutí závojů, které tuto pravdu o mě halí. Během života jsme se jimi obalili a postupně jsme se s nimi ztotožnili. Pokud je tu tedy nějaká cesta ke své pravé podstatě, představuje spíš odhalování závojů, jakýchsi iluzí nebo příběhů o sobě, než stoupání k výšinám sebepoznání. Odkrývání závojů je jako loupání cibulových slupek, kdy s každým takovým závojem se prosvětluje mé vidění toho, jaká je pravda o mě. Co uvidím, to odložím, nejsem to já. Jak bych to mohl být já, když já jsem ten, kdo se dívá. Kdo hledá nějakou konkrétní podstatu, bude nakonec zklamán, protože pravá podstata je bez podstaty. Podstata já, která je nepodstatou, tedy ne-já, se dá definovat jedině skrze nějaké ztotožnění, nějakou slupku, jinak je prázdná. Všechny představy o já jsou vymezující a tedy už ve své podstatě mylné. Proto je také každá cesta za nalezením pravého já předem odsouzena k nezdaru a čím výše vystoupáme, tím déle pak budeme muset padat, tedy tím více představ se budeme muset pustit. Jediná skutečná cesta k sobě je tedy vzdání se všech cest.

Co s takovým poznáním? Cibule je stále tu, změnilo se jen nahlížení na cibuli. Má cenu si ještě na něco hrát? Něco vyřešit, abych byl už konečně... čím? Na slupkách od cibule není vůbec nic špatného, prostě dělají cibuli cibulí. Žádná ze slupek není lepší, než jiná, žádná nepotřebuje vylepšit, společně tvoří jedinečnou cibuli - osobnost, která se může podívat sama na sebe, přestože je ve své podstatě prázdná. No, není to zázrak? Ale to si člověk musí dovolit. Uvolnit se a bez tlaku být v té bezpodstatné přirozenosti.

Není to prosím vás výzva k nihilismu či ignoranci. Je to výzva k zastavení. Ten, kdo si dovolí se v tom věčném shonu za vyřešením čehokoliv zastavit a uložit bojovníkův meč do pochvy, k tomu prostě dozrál. Každý jednou musí zákonitě přestat bojovat, nejpozději ve chvíli své smrti to musí vzdát, a nakonec to každý vzdá, protože mu nic jiného nezbude. O všechno, co jste si kdy na tomto světě přivlastnili, ba i tu cestu a nakonec i toho, kdo po ní kráčí, nakonec přijdete. Je to nic. Realizací tohoto vidění se dá říci, že umírám už za života, respektive se jen toho všeho, co jsem si kdy myslel, že je je "já" a "mé", vzdávám. Tím pádem, že se pustím toho, co držím, může se proces, kterým se děju, uvolnit do přirozenosti. Je to tedy také svým způsobem nové zrození, zrození do svobody. Jedná se o mentální svobodu. Stále jsem ve hmotě a podléhám její duální povaze, stále si tedy vybírám, rozhoduji se. Ale už nesvázán tím příběhem. A nebo se zachovám přesně tak, jak příběh chce. Můžu, ale nemusím. Není tam žádný tlak. Přirozeně se děje to, co se dít má. Ten proces se děje v přítomnosti. Neutíkáním do nějakého příběhu a vyřešením jeho hádanky ve své hlavě, jsem přítomen tomu, co se opravdu děje a jsem k sobě blíže, než jsem kdy byl. Všechny cesty nakonec jen zamlžují toto pravdivé vidění sebe sama. Jsou to jenom myšlenky. A vůbec tím neneguji cestu bojovníka. Nikdy bych nedošel poznání, že je třeba odložit meč, kdybych ho nevzal do ruky. Byl jsem dobrý bojovník. Ale už nemusím. Ani vy nemusíte. Ale můžete.